A vy jste to mo¾ná pøehlédli, tak hurá na Pribehstrycka.cz a pou¾ijte zdej¹í RSS. Tento u¾ je mrtev! A co je nejlep¹í? Pøíbìh se chýlí ke konci, nebudete èekat :)

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Nebyl to náraz. Narazit mù¾ete v okam¾iku, kdy se nìco blí¾í nebo vy se blí¾íte k tomu a pak rána – a narazíte. Já se neblí¾ila. V jednu chvíli jsem stála v ambitu klá¹tera a pøikazovala místu i èasu. A v druhou chvíli mne obojí poslechlo. Bylo to, jako by se mi pod nohami rozevøela propast, jen¾e ne¾ jsem staèila reflexivnì rozhodit ruce a sna¾ila se zachytit èehokoliv vèetnì vzduchu, který prostor kolem mne opou¹tìl, se mi pod nohama znovu zhmotnilo nìco, do èeho jsem narazila tak prudce, a¾ ze mne zbyla jen zmì» údù a nìèeho, co snad mohla být dlá¾dìná podlaha.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Ambit klá¹tera na mne stihle shlí¾el, kdy¾ jsem si vytøela poslední slzy z oèí cáry nìèeho, co pøed mnoha tisíciletími a stovkamic stupòù celsia mohlo být moje py¾amo. Èerná ka¹e z nìkdej¹í látky a vlasù se smíchávala se solí mého ¾ivota. Breèela jsem za Tes, za Martina a nakonec i za Paula. Za to, co se s ním stalo. Za to, co se s námi v¹emi stalo a co se s námi stát má. A za sebe. Nikoliv pøedev¹ím, ale i za sebe. Nakonec, bylo proè.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Rozhlédla jsem se. Kouø jsem nevidìla, ale nìkde tu byl. V¹ude kolem, cítit. Slabì, velmi jemnì, jako varování. Mám u¾ halucinace? Rukou jsem protøásla promoèený pol¹táø a shodila na zem knihu, kterou jsem mìla nìkde pod ním. Nechovám se ke knihám zrovna moc hezky, kdy¾ v nich usínám.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Jindøich zvaný Li¹ka, pán z Ronu a vbrzku, dá-li milost kní¾ete Boleslava, také z Wartberka, hejtman na ®atci a nejvy¹¹í vyzvìdaè zemì Èeské pøestal psát. Ruka se seøíznutým brkem zùstala viset nad pergamenem pøibli¾nì v místech, kde mìla pøipojit jeho znaèku, jen oèi se upøely ke dveøím. Ticho v místnosti nahrazoval køik na chodbì.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Byl první kvìten, první máj. Nohy mé mì, jako v básni, nesly na svatopeterské námìstí, pøímo pøed katedrálu. Dlouhé kalhoty, trièko s dlouhým rukávem, v batù¾ku je¹tì svetr. A dokumenty. I kdy¾ dneska slibuje vymetená obloha vedro, tam, kam míøím, bude zima. Andìl na mne zíral z vitríny jako upomenutí: u¾ za patnáct dní se svìt dozví, ¾e pape¾ zemøel a pokud se nenajde vyvolený ...

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Poklekl na jedno koleno. Rotunda svatého Víta byla z¹eøelá, dvì svíce na oltáøi ji osvìtlovaly jen z pola. A ztichlá, ¾almy byly dozpívány. Bylo u¾ pozdì po západu slunce, completorium bylo dávno odslou¾eno, Pra¾ský hrad ulehal ke spánku. A ¾e to byl notnì ru¹ný den.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Do sálu vstoupil mladík vìkem sotva dvacetiletý, ale urostlý, vytáhlý a svalnatý. Del¹í vlasy svìtlé, plavé, místy mo¾ná a¾ pøekvapivì ¹edivé ho dìlaly star¹ím. Splývaly mu zpod pøilbice normanky, té levnìj¹í, kuté ze dvou do sebe stoèených plátù. Ani nánosník nedokázal zakrýt hlubokou jizvu táhnoucí se pøes celou pravou tváø.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Vere¹è ani nemusel otevírat oèi, aby poznal novì pøíchozího. Staèil mu u¾ jen ten zvuk jadrné kletby v témìø nesrozumitelné slovan¹tinì v odpovìï na ¾ádost, kterou Vere¹è nesly¹el. Ale umìl si ji domyslet. Hluk, lomoz, øinèení, rána, to moravský zemský hejtman Èep odlo¾il na stùl své zbranì, proto¾e do snìmovního sálu nesmìl nikdo ozbrojen. Ne snad kvùli bezpeènosti Boleslavovì, jako spí¹e pro ménì ztrátový prùbìh jednání.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Zdìch nemusel svoje obtí¾e pøedstírat, i kdy¾ ne nadarmo sliboval, ¾e se v sedle udr¾í. Udr¾el se ji¾ od vèerej¹ího dopùldne, pøes celou noc na koni. A ¾e toho mìl øádnì za sebou.

Pokraèovat ve ètení èlánku...

Z Horního hradu jich vyrazilo ¹est, v¹ichni v sedlech koní, na èele Nechmat, za ním Dimun se Stadvìjem, pak Týc, Ho¹el a skupinku uzavíral Tøibøich. Víc vojákù nedalo hradi¹tì dohromady, trojici chtìl nechat Dimun na strá¾i a ke svému pøekvapení se o to pohádal i s Nechmatem. Je¹tì vìt¹ím pøekvapením pro Dimuna bylo, ¾e Nechat jeho argumenty uznal; vskutku, ¹est mu¾ù byla síla, s jakou mohli vybít velkou vesnici, ale na zastavení saské armády by ani o tøi víc nestaèilo. Krom toho byl Dimun zodpovìdný za hradi¹tì a jakkoliv bylo malé, jeho ztrátu by nevysvìtlil s hlavou na krku. Bylo rozhodnuto, ¹est se vydá na stezku, tøi vojáci zùstanou na vartì a zbranì se chopí i èeládka.

Pokraèovat ve ètení èlánku...